Dokončení příběhu
Byl to obyčejný srpnový den. Vydali jsme se k zřícenině hradu. U zbytku hradní brány jsme našli kovovou destičku. Setřeli jsme špínu a přečetli si letopočet 1888…
Všichni jsme přemýšleli, co to může znamenat. Až jeden z nás si vzpomněl, že tento rok byl významný tím, že někdo vykradl kostel, který byl dostavěn tři dny před tím, než se vykradl. Tak jsme vešli do hradu. Všude bylo prázdno. Všechny obchodní stánky pobourané. Po chvíli jsme uslyšeli někoho zařvat. Šli jsme tím směrem, kterým jsme ten řev slyšeli. Jeden z nás řekl: „Slyším něčí kroky. Dost blízko od nás.“ Potom do mě vrazila nějaká paní a s rozklepaným hlasem mi řekla: „Slyšela jsem řev. Vyšla jsem ze svého stánku a šla se podívat, co se stalo, uviděla jsem polekané lidi a...“ Vtom se ta paní propadla. Volali jsme na ni, jestli je v pořádku. Slyšeli jsme jen ano. Znovu jsme všichni slyšeli řev. Ta paní řekla: „Běžte. Já se odtud dostanu sama.“ Šli jsme po řevu, až jsme došli do jedné komnaty. Uviděli jsme kameramany, jak točí film. A ptají se nás, co tu chceme. Všichni jsme odpověděli, že jsme šli po řevu, kterého jsme se lekli. Oni řekli: „My tu točíme film a ty stánky na nádvoří to jsme museli udělat, ať to má efekt.“ „A co ta paní na nádvoří?“ zeptali jsme se. Oni odpověděli: „Ta je taky herečka a správně měla vrazit do dalších herců. Ale asi si vás popletla.“ Já jsem se zeptala: „A co ta propadlina, kam ta paní spadla? Kameraman řekl: „Do té pasti měla spadnout a říct, že se odtud dostane sama. Potom měla vylézt a utéct pro pomoc. Vše totiž kameroval můj kolega.“ Režisér se nás zeptal: „Viděl jsem vás na tom nádvoří. Nechtěli byste se stát taky herci? Máte na to talent.“ Hned jsme řekli: „Ano!“ Tak jsme hráli v tom filmu taky.
Helena
U hradu byly všude stromy. Já a moje sestra jsme hrad našli. Uviděli jsme ještě stožár a na tom bylo napsáno Irský kníže Froup… Najednou už byla noc, tak jsme si se sestrou řekli: „Jdeme domů.“ Vtom se za námi ozvaly zvuky. Byl to duch irského knížete Froupa. Stáli jsme na jeho hrobce a najednou jsme se propadli. Křičeli jsme: „Pomoc, pomoc!“ Ale marně. Po třech dnech nás uslyšel horolezec a vytáhl nás lanem. Poděkovali jsme a unavení a hladoví jsme se vrátili domů.
Martin H.
Tak jsme ji vzali do muzea a tam nám řekli, že ta destička nemá žádnou cenu. A tak jsme se naštvali a šli jsme hledat dál do zříceniny. Našli jsme tajnou chodbu, kde na konci byl poklad. Ale řekli jsme si, že ta chodba bude plná pastí, tak jsme šli opatrně. Jak jsme došli, tak jsme vzali poklad a šli jsme zpátky. Po cestě zpět jsme se radovali z pokladu a nedávali jsme pozor na pasti, a tak jsme je spustili a museli jsme rychle utíkat. Nakonec jsme utekli z hradu i s pokladem a šli jsme naštvaně do muzea a řekli jsme si, že jestli tohle nebude mít žádnou cenu, tak se na to vykašleme.
Vojta a Dalibor
Co to může být, zeptala jsem se. Řekla jsem, pojď, odevzdáme to řediteli hradu. Petr řekl, blázníš, možná je to počet zlatých cihel nebo peněz. Vzali jsme desku k nám domů a tam jsme si ji prohlíželi a mě napadlo, že ji otočím. Otočila jsem desku a tam bylo napsané zajímavým písmem „do lesa se dej a poklad vyhledej“. Druhý den jsme šli do knihovny a ve všech knihách jsme hledali, ale marně. Pak jsme šli do lesa a potom jsme zjistili, že to byl letopočet jednoho hřbitova.
Aneta
Mamka s taťkou rozhodli, že se půjdeme podívat na hrad. Vůbec se mi tam nechtělo. Když jsme tam dorazili, tak jsem uviděla zříceninu hradu. Proplétali jsme se různými chodbami a jedna chodba byla přelepená páskou a na ní napsáno NEVSTUPOVAT! Hrozně mě to zaujalo a už to nebyl nudný výlet, ale napínavý výlet. Mamka s taťkou šli dál a já jsem tu pásku přešla a byla jsem v té zakázané místnosti. Rozhlédla jsem se a ta místnost byla úplně prázdná, ale náhle uvidím malé dveře. Zkusila jsem je otevřít, ale byly zamčené. Vedle dveří bylo malé okýnko a pod okýnkem parapet a na něm kovový kalíšek převrácený směrem dolů. Odklopila jsem ten kalíšek a tam byl klíč. Strčila jsem ho do zámku a padne jako ulitý. Odemkla jsem dveře a uvidím hrozně malou místnost a tam byla hlína. Jako by tam někdo někoho zasypal. Na hlíně byla zvláštní destička a na ní napsán rok 1888. Setřela jsem destičku více a uvidím, že ta destička je zlatá. Vzala jsem ji a šla jsem zpátky k rodičům. Když jsem tam přišla, tak si tu destičku vzal taťka a údivem vydechl. Rychle jsme ji vzali a jeli jsme do muzea. Bylo to asi tři kilometry. Tatínek ukázal destičku pánovi a ten řekl, že ho zaveze do jiného muzea a že nám ho vrátí zítra. Hned ráno jsme čekali před muzeem a ten pán nám řekl, že ta destička stála v té době tři miliony Kč. Destičku jsme nechali muzeu a ten pán nám dal ty peníze, a tak jsme si obnovili dům, koupili si tři auta a zbylé peníze jsme vložili do dovolené.
Kača